Virtuální prohlídky
Dokud neuvidím – neuvěřím! Jak často jste se v životě setkali s tímto argumentem? A co vás to stálo úsilí než jste jej vyvrátili? Jistě, dovést argumentujícího fyzicky (dobrovolně či násilím) k předmětu debaty, to je také řešení. Pokud je právě poblíž. Ale co když není? A co když se mu prostě jen nechce zvednout od počítače?
Sedíte v kavárně. Kamarád se už nad třetím šálkem pressa rozplývá nad podnikem, který navštívil o víkendu. Jeho výklad vás zaujme. Popisovaný interiér má styl. (Pokud ovšem váš kamarád styl nepostrádá.) Jestliže máte dost fantazie, snadno si představíte hrubé obrysy. Jasnější vám naběhnou, jen co si zahrajete na detektiva a na webu vypátráte pár fotek ze slavnostního otevření. Nahlížíte do pompézní vstupní haly a říkáte si: Co je asi za rohem? A kam vede to boční schodiště? A na vzdálené protější stěně – je to skutečně Picasso?
Jenomže fotografie nás často klamou. Barvami. (Idealistické.) Světlem. (Lichotivé.) Prostorem. (Všimli jste si, že na fotce vypadá i komůrka jako letištní hala?)
A pak také... Litujete, že fotograf neměl ještě jeden fotoaparát v týlu hlavy a dva namísto uší, abyste se pořádně rozhlédli. Litujete, že nedohlídnete, kam až sahá mořské akvárium vlevo za recepcí. Litujete, že nemůžete zvednout zrak a kouknout na dřevěné trámy u stropu. Anebo sklopit oči a krom vlastních zaprášených špiček bot skouknout naleštěnou mramorovou podlahu.
Možná vás napadne – chybí tu video. A možná je video příliš zdlouhavé. A co když na něm schází právě ono zákoutí, co vás tolik zajímá? Chtělo by to mít možnost volby. Vybrat si jen to, co chcete vidět. A pak už jen zmáčknout tlačítko signalizující vstupte. Sezame otevři se! A taky tlačítko, co se za vás koukne vlevo. A vpravo. Tlačítko, které se s vámi zatočí. A taky takové, kterým nakouknete ke stropu. A pod nohy. A v neposlední řadě takové, co si vybraný prvek hezky přitáhne. Ať můžete prozkoumat detaily.
To není pohádka.
Virtuální prohlídka tohle všechno dokáže.
